pondělí 9. dubna 2018

Všem, kteří potřebují....

Původně jsem si chtěla napsat jen tak něco pro sebe. Na podporu a tak. A pak jsem si řekla, proč to vlastně nedat k dispozici i vám. Vám, kteří mi píšete zprávy a maily s žádostí o pomoc. Proč to nedat sem, kde se k tomu může kdokoli kdykoli vrátit. Když bude potřebovat a chtít.

Takže ahoj,

ahoj kdokoli, kdo tenhle text zrovna teď čteš. Není toho moc, co chci říct. A ani to nejsou žádné objevné věci. Ale stojí za to si je zopakovat a připomenout. Někdy totiž není nejhorší to, co se nám v životě děje, ale to, že jsme na to sami. Že nám nikdo nerozumí a není nikdo, kdo by nás pochopil.

Nemusí to tak být.

Zjistila jsem, že jsem to často byla já, kdo vlastně nikoho k sobě nepustil. Že jsem si radši říkala, že mi nikdo nerozumí a ani porozumět nemůže. A tím jsem obhajovala i to, že jsem nikoho nenechala, aby mi v těžkých chvílích pomohl.

Chtěla bych ti říct, ať už jsi kdokoli a máš jakékoli problémy, že na to nemusíš být sám. Že jsou chvíle, kdy není slabost nechat si pomoct. Naopak.

Taky jsem ti chtěla říct, že nikomu nic nedlužíš. To, co děláš, to jak vypadáš, co si přeješ. Nikomu. A je strašně úlevné si to uvědomit. A hlavně podle toho začít žít. Ve chvíli, kdy to skutečně uděláš, spadne z tebe obrovskej balvan a bude se ti dýchat minimálně o dvě stě procent líp. Tohle je tvůj život a lidi kolem tebe do něj samozřejmě patří. Ale nikdo, nikdo ti nemůže diktovat, jak by měl ten život vypadat. Nikdo ho za tebe nebude žít. Budeš to ty, kdo se každej den ráno na sebe podívá do zrcadla, budeš to ty, kdo každej den půjde v noci spát s myšlenkama na to, co prožil. Budeš to ty, kdo se sebou bude muset vydržet až do konce.

Ne, nikomu nic nedlužíš.

úterý 13. března 2018

Tipy na filmy, seriály....

Tak jsem tu po delší době opět s tipy na pár věcí, co se mi dostaly do ruky, resp. do oka. Třeba si něco z toho vyberete :)

2 Broke Girls

Na tenhle seriál jsem narazila úplně náhodou, když jsem si projížděla seznam seriálů, které jsem ještě neviděla. Už jen podle názvu a popisku se mi zdálo, že to bude strašná blbost, ale po pravdě mě to chytlo hned od prvního dílu. A drželo mě to úplně všechny série. Je to takový jednodušší humor místy, ale dvě hlavní postavy, i ty další vedlejší, si prostě zamilujete, ať chcete nebo ne. Po dlouhé době je to seriál, který jsem opravdu dokoukala do konce a bylo mi líto, když skončil.



Pustina

Tomuhle seriálu jsem se dlouho bez nějakého většího důvodu vyhýbala. Nejspíš proto, že má jen jednu sérii. A já moc nemám ráda seriály, kde je jen jedna série. Protože jsou krátké. A brzo skončí. Takže mi vlastně ve výsledku nestojí za to se na ně koukat. Ale z nedostatku ničeho dalšího koukatelného, jsem si nakonec pustila Pustinu. A nelituju toho. Myslím, že je to jedna z nejlepších seriálových věcí, která u nás vzešla. Nešlo si nepustit další a další díl. A celá ta ponurá atmosféra, která se táhne přes všechny díly....no, prostě stojí za to.



středa 7. března 2018

Když se...

Poslední dny nějak nejsem ve své kůži. A to nejen té fyzické, která se už snad třetí týden nemůže zbavit jakéhosi moribundu, co si libovolně přechází od chřipky přes zánět nosohltanu, až do zánětu průdušek, ale i v té psychické. Té správné náladě a rozpoložení.

Nevím, čím přesně to je, ale nějak se nedokážu pořádně na nic koncentrovat, jsem roztržitá a sem tam z té roztržitosti dělám i chyby.

Přiznávám, tohle byl vždycky můj problém, koncentrace a soustředění myšlenek pouze na jednu věc. Vždycky se mi rozbíhaly na všechny strany. Ale teď jako by to nabralo jakýsi nezadržitelný spád a já se najednou nedovedu soustředit vůbec.

A tak se mi třeba i stává, že se čas od času přepíšu v dekurzu, napíšu tam nesmysl, který bych normálně nenapsala, nebo sama sebe přistihnu při myšlenkách na věci, na které bych v té dané chvíli rozhodně myslet neměla.

Díky bohu zatím nikdy nešlo o nic, co by někoho nějak ovlivnilo, byly to vesměs hlouposti, ale i tak mě to dokáže pěkně rozhodit, když se to pak zpětně dozvídám.


neděle 11. února 2018

Díky za pozvání, radši zůstanu doma....aneb introvertem ve světě extrovertů

Znáte takovou tu situaci, kdy vidíte někoho, koho znáte, někde na ulici a místo toho, abyste k němu běželi a pozdravili ho, radši jdete oklikou? Nebo takové to, když jste u stolu s více lidmi a většinu času jen posloucháte, co si povídají, nanejvýš místy přikývnete. Nebo ta úzkost, když máte poznat někoho nového, třeba z toho, co si s ním budete povídat.

Pokud tohle všechno znáte, nebo alespoň něco, možná jste, podobně jako já, introverti.

Asi nedokážu říct, kdy přesně všechno tohle začalo. Jako dítě jsem asi byla docela komunikativní, ale čím jsem byla starší a měla "víc rozumu," tím víc jsem se uzavírala do sebe. Vždycky jsem hrozně záviděla lidem, kteří sociální dovednosti měli. A strašně si přála mít to tak taky.

Dlouhá léta mi trvalo, než jsem byla v tomhle sama sebe schopná vůbec nějak přijmout. A říct si, že to vlastně není vůbec nic špatného a už vůbec ne něco, za co bych se neměla mít ráda, nebo co bych se nějak usilovně měla snažit změnit. I proto píšu tenhle text. Třeba pro lidi, kteří jsou jako já a stejně jako já kdysi, mají pocit, že je to špatně.



Abych to nějak přiblížila těm, kteří takový problém nemají, být introvertem je pro mě v podstatě permanentně ambivalentní stav. Cítím se dobře, když jsem sama, když nemusím s nikým komunikovat a složitě vymýšlet témata, o kterých se bavit, zároveň si ale někdy uvědomuju, jak moc bych chtěla mít spoustu přátel, nebo aspoň umět někam přijít a automaticky se zapojit do hovoru. A pak si vyberte, co vlastně chcete, když sami nevíte.

čtvrtek 18. ledna 2018

Jak probíhá vstupní psychiatrické vyšetření na akutním lůžkovém oddělení - na co se vás lékař může zeptat a proč

Už párkrát jsem dostala vzkaz nebo mail, ve kterém se mě někdo ptal, co může čekat, když půjde k psychiatrovi, nebo když se nechá hospitalizovat. Zatím jsem odpovídala vždy jen individuálně, ale vzhledem k tomu, že se ty dotazy množí, rozhodla jsem se na toto téma sepsat i článek. Aby se na něj dalo v případě potřeby odkázat. A myslím, že je to docela zajímavé téma i pro lidi, kteří se k hospitalizaci ani k psychiatrovi nechystají.

Pracuji na lůžkovém oddělení, takže celou dobu budu mluvit o vyšetření, které se dělá tam. Ale myslím, že i v ambulantní sféře bude ten postup dosti podobný. Takže můžeme začít.

Když ke mně pacient přichází, všímám si především toho, jak celkově vypadá, jak chodí, drží tělo apod. Je to důležité, protože některé diagnózy se dají odlišit už jen "by voko," jak jsme říkávali na medicíně. Mám to v pracovně zařízené tak, aby mezi mnou a pacientem nebyla žádná překážka, ale nesedíme naproti sobě, sedí ke mně jakoby bokem, u okraje stolu. Je to tak proto, aby nevznikala zbytečná bariéra a zároveň, aby mi třeba při psaní nekoukal do počítače. Protože pro některé lidi by to mohlo být zbytečně stresující.

pondělí 1. ledna 2018

Bilanční a maličko o předsevzetích

A je to tu. Další rok za námi. Pamatuju si, jak jsem minulý rok, ještě na starém blogu, psala článek o předsevzetí. A že jsem měla pouze jedno jediné: Být na promoci. Jako její aktivní účastník.

Měla jsem tehdy nějak měsíc před státnicí z interny, jednou z vůbec nejnáročnějších státnic, co se rozsahu i průběhu samotné zkoušky týče. A když jsem psala tohle předsevzetí, nebyla jsem si ani trochu jistá, jestli budu schopná ho splnit.

Minulý rok byl rokem, který byl asi vůbec nejzlomovější v celém mém životě. Úspěšně jsem dokončila školu, složením všech pěti státnic, získala práci, o které jsem snila už od puberty, přestěhovala se do dalšího úplně cizího města, které se za velmi krátkou dobu stalo mým domovem, potkala spoustu nových lidí, zrušila blog a znovu založila nový.

Byl to rok, který byl na jednu stranu nabitý úspěchy a na stranu druhou i spoustou tvrdé práce, zoufalstvím a dny, kdy jsem sama o sobě pochybovala tolik, jako nikdy.

Vždycky jsem byla člověk, který když se do něčeho už pustí, tak to pak neumí dělat jinak, než na dvě stě procent. Což by se mohlo zdát jako velmi pozitivní vlastnost. A taky že ano. V určitých ohledech. Ale pak se vám taky velice snadno stane, že se do věcí ponoříte natolik, že si nakonec nedáte vůbec žádný oddech. Což se stalo v mém případě. Celý státnicový rok jsem jela naplno a potom, když jsem měla mít poslední prázdniny, našla jsem si brigádu a jela dál. A pak hurá rovnou do práce. Kde jsem až do dnešního dne měla jen dva dny dovolené. Dva dny za celých pět měsíců, co pracuju.

A teprve teď, když jsem byla v práci mezi svátky, kdy to bylo opravdu náročné, mi došlo, jak strašně jsem už unavená. A že opravdu potřebuju oddech. Že když se každý den zajímáte o životy jiných lidí, často zapomenete na ten vlastní. Nebo už ani nemáte chuť ho řešit.

úterý 19. prosince 2017

"Schizofrenik, alkoholik, workoholik...to máte jedno. Člověk jako člověk, nebo ne?"

Tuhle větu na mě včera vybafl jeden můj pacient.

Jako vždy seděl ve svém klasickém posedu, lehce nakloněný dopředu, nastražený, s žoviálním úsměvem na tváři. Téhle jeho postuře jsem si už dávno dala sama pro sebe pracovní název "kdo je připraven, není překvapen," což bývala oblíbená větička jedné naší hyperaktivní profesorky na střední.

A k tomuhle muži a jeho chování naprosto dokonale seděla. Vždy připraven k akci, vyskočit a rozšafně gestikulovat nebo se pro změnu ke mně familiárně naklánět. To aby mi mohl povědět jedno ze svých mnoha životních tajemství.

Což byla mimochodem i ona v nadpisu zmiňovaná větička, kterou pronesl jako reakci na moji otázku, jak se dívá na to, co má napsané v papírech jako diagnózu. A jestli si myslí, že nějakou diagnózu vůbec má.

Pro některé lidi asi docela hloupá otázka. Představte si, že bych přišla na nějaké interní oddělení a ptala se pacienta, jestli si myslí, že je nemocný, nebo proč v té nemocnici vlastně leží. Asi by si o mně myslel svoje.

Což dělají samozřejmě i naši pacienti, ale tady je tahle otázka přeci jen oprávněnější, vzhledem k tomu, že často si lidé, kteří jsou na psychiatrii hospitalizovaní, neuvědomují, že nějakou nemoc vůbec mají. Což je vlastně taky jeden z projevů té nemoci, kterou trpí. Trochu taková Hlava XXII. Máš nějakou nemoc, ale myslíš si, že ji nemáš. Což vlastně potvrzuje, že ji máš.