úterý 19. září 2017

Je odpoledne, nějaký čas po obědě...

Je odpoledne, nějaký čas po obědě. Sedím ve své pracovně na oddělení, piju kafe a užívám si chvilku, kdy po mně nikdo nic nechce. Mezera mezi pohovorem s rodinou jednoho pacienta a poradou, kterou pravidelně každý den na oddělení míváme.

Už tu jsem skoro dva měsíce. A můžu říct, že jsem se tu konečně zabydlela. Začátky byly krušné, jak jsem popisovala dříve, než člověk pochopí, co vlastně má dělat, než se vůbec jakž takž zorientujete v takových těch základních administrativních úkonech, nějakou chvíli to zabere. A pak, když se vám to konečně dostane do ruky, přijdou složitější věci, neschopenky, soudní léčby a spousta dalších jiných drobností, které je ale potřeba pochopit a naučit se je dělat správně.

Mám naše oddělení ráda. Mám ráda kolegy i pacienty. Někdy, když jdu do práce, mám špatnou náladu, plnou hlavu věcí. Ale tady se vždycky tak nějak odreaguju. Asi ne úplně v pravém smyslu toho slova, ale vhodnější mě zatím nenapadá. Řeším tolik jiných věcí, vyslechnu si tolik nejrůznějších zajímavých příběhů, postřehů, někdy šílených a ulítlých, někdy normálních, že můj vlastní život na chvíli, po tu pracovní dobu ustupuje do pozadí.

A to mi tak nějak vyhovuje. Vyhovuje mi nemít na sebe čas. Což je trochu opačný postup, než jaký se vždycky všude doporučuje. Udělejte si na sebe čas, čas pro sebe, čas, kdy jste jen sami se sebou.

Děkuji, nechci.


středa 13. září 2017

Psychiatrické Q & A - část první

Po mnoha otázkách a nejasnostech, které jsem, nejen u svých čtenářů, za poslední dobu zaznamenala, jsem se rozhodla začít s touto rubrikou. Rubrikou, kde budu odpovídat na nejčastější dotazy ohledně psychiatrie. A tím se vám tenhle krásný a stále dost záhadný obor, budu snažit zase o něco přiblížit. A tím i zbořit některé předsudky a mylné představy o tom, jak to u nás vlastně chodí a je. Pokud budete mít jakékoli návrhy nebo dotazy, nebojte se je napsat do komentářů a já je časem určitě zpracuju.

Takže jdeme na to.

Co vlastně dělají pacienti na psychiatrii celej den? To je tam přikurtujete k posteli a perete do nich léky nebo jak?

Řekla bych, že všeobecný obraz o psychiatrii je pořád hodně pod vlivem nejrůznějších filmů. Kde jsou bohužel blázince ukazovány v podobě, ve které už dávno nejsou. Jak je to tedy s těmi kurty, svěracími kazajkami a paralyzačními injekcemi? Ano, používají se. Ale minimálně. A jen u lidí, kteří to doopravdy potřebují. Třeba tam, kde pracuju, je na to jeden speciální pavilon. A tam se dávají lidé, kteří jsou v psychiatrické terminologii tzv. "neklidní", to znamená běžnými prostředky nezvladatelní. A ano, tam se kurtují, zavírají do samostatných místností nebo medikují tak, aby byli utlumení. Ale na normálním, klasickém oddělení, třeba i uzavřeném, se tohle nedělá. Takže pokud někdo máte představu, že psychiatři dají svěrací kazajku a tím je všechno vyřešeno, je tahle představa špatná.

A co vlastně teda dělají pacienti na takovém běžném oddělení?

Asi se budete divit, ale jen tak tam nepolehávají jako třeba v klasické nemocnici. Většinou mají docela bohatý program.

Ráno a večer probíhají tzv. komunity. To znamená, že se pacienti sejdou, společně s lékaři a sestřičkami. A ráno se probírá, co se ten den bude dělat, zapisují se na jednotlivé aktivity, hlásí se na pohovory s lékaři, psychologem, sociální pracovnicí. A pokud se dělá rozšířená komunita, povídají o tom, jak se jim daří, jestli se něco zhoršilo, zlepšilo, co dělali předchozí den. Prostě cokoli, na co mají chuť.

No a zbytek dne chodí po nejrůznějších aktivitách. Ti, co mohou být jen na oddělení, mají tzv. činnostní terapii, což je vlastně prostor, kde mohou hrát karty, nejrůznější jiné hry, malovat si, zahrát si třeba na kytaru, nebo si jen povídat, to všechno pod dohledem nějakého terapeuta, který je k tomuto účelu přímo zaměstnaný. Ti, kteří můžou opustit oddělení, chodí do různých dílen, třeba papírenské, sklářské, dřevařské, knihařské, ovčí, možností je skutečně obrovská spousta. Nebo je jim k dispozici knihovna, různé pacientské kluby, arteterapie, hipoterapie, chodí se i plavat. Možností je skutečně strašně moc. Hlavní je, aby měli pacienti nějaký režim. Dokonce existují třeba i cvičné kuchyňky, kde se učí, jak se o sebe postarat, jak si uvařit nějaká základní jídla, aby po propuštění byli schopní zařadit se do nějakého normálního života.

Hrozně se mi tenhle koncept líbí a i pacienti si to pochvalují. Že mají celý den co dělat, odreagují se a leccos se i naučí.

úterý 5. září 2017

Oblíbenci - knihy, filmy, seriály, hudba

Už je to pár týdnů, co jsem nastoupila do práce. Začínám se postupně zabíhat do té každodenní rutiny, která mě bude provázet asi ještě spoustu let. Má to svá negativa, ale i spoustu pozitiv. Třeba, že mám paradoxně tak nějak víc času.

Ne že bych ho opravdu měla víc, spíš si ho umím tak nějak uspořádat. Dělat věci efektivněji a s mnohem větším potěšením, než dřív. Asi je to i tím, čím se v práci každý den zabývám. Hodně mi to pomáhá.

Tentokrát jsem se rozhodla, že vám tu představím pár věcí, které jsem viděla, slyšela nebo četla za poslední dobu. Neváhejte přidat nějaké své tipy, ať mám taky inspiraci co na dlouhé podzimní večery :)


THIS IS US

Pro mě jeden z nejlepších seriálů, na jaké jsem kdy koukala. Neskutečně propracovaná a skvěle zahraná věc, která vám nedá spát. A tak nějak se dotýká každého z nás, aspoň okrajově. U každého dílu jsem měla uvnitř takový ten zvláštní pocit něčeho až důvěrně známého, co přesně nedokážu vyslovit, ale je to tam a ten příběh to jen rozehrál. Doporučuji všemi deseti.



úterý 29. srpna 2017

A rána jsou tu chladná....

Milý deníčku,

nějak se mi ani nechce věřit, jak rychle to všechno ubíhá. Léto se pomalu začíná měnit na podzim, rána jsou mnohem chladnější a noci přinášejí odněkud zdaleka o hodně studenější vítr, než na jaký jsem byla za poslední týdny zvyklá. Někdy, když v noci ležím v posteli pod otevřeným oknem, mám pocit, jako bych v něm cítila i závan zimy.

Za dva dny to bude měsíc, co jsem v práci. Ještě teď se musím usmát, když si vzpomenu, jak jsem ten den ráno poprvé vešla do konferenční místnosti,kde seděl celý tým lékařů, mých budoucích kolegů. Byl to zvláštní pocit, takové rozechvění, smíšené se špetkou strachu a očekávání.

Teď už je tolik věcí jinak.

Ale ten pocit se pořád ještě sem tam ozve. Jen už v něm není tolik strachu. Spíš radost a vděčnost.

Že jsem tam, kde jsem. A můžu dělat práci, která mě naplňuje a baví.

Jsou dny, kdy jsem dost unavená. Ze všech těch příběhů a nových věcí. Protože i teď, po měsíci, stále přicházejí další a další, které jsou pro mě velkou neznámou a které se teprve musím naučit. Ale dělám to ráda. A do práce se každý den těším. Ráda poslouchám vyprávění lidí a ráda je sleduju. A čím víc toho vím, tím víc si těchhle drobných věcí můžu všímat. Když se tolik nemusím soustředit na administrativní úkony a jejich zvládání, jak tomu bylo na začátku.





Zjistila jsem, jak obrovskou sílu skrývá rodina. Kam až jsou někteří lidé ochotni zajít jen proto, že nedokáží opustit své dítě. Zpovzdálí vždycky obdivuju sílu rodičů, kteří to nevzdávají, i po xtém selhání a věří, i když jsou permanentně znovu a znovu podváděni.

"Co mám dělat, paní doktorko, stále je to můj syn."

Jedna z nejsilnějších vět, jakou jsem zatím slyšela. Zvlášť od ženy, na které bylo tolik znát, čím vším už si prošla. A nevzdala to.Nikdy, ani v té nejhorší době.

neděle 20. srpna 2017

Pár slov o psychiatrii - o předsudcích a jiných věcech

Za tu dobu, od okamžiku, kdy jsem se poprvé rozhodla, že budu psychiatr, až do teď, jsem se postupně setkala snad se všemi typy předsudků ohledně psychiatrie, které snad na světě existují. Je určitým způsobem možná i zajímavé sledovat reakce lidí, když jim řeknete, co vlastně děláte. Já si taky prošla různými fázemi reakcí na tyhle věci, které jsem slýchala. Nejdřív jsem se to zarputile, ale vytrvale snažila všem vyvrátit, pak jsem byla naštvaná, rozčilovala mě každá stupidní poznámka, o které jsem věděla, že není ani trochu pravdivá. Potom mi to bylo líto. Že mě nikdo v okolí nedokáže pochopit a že zatímco ostatním jejich volby povolání schvalují, ta moje vždycky bude tak trochu divná. No a nakonec jsem rezignovala. Přestala to řešit a tak nějak vůči těmhle reakcím otupěla. Přišlo mi, že není možné jakkoli s tím bojovat, protože ať děláte, co děláte, dopadnete stejně nakonec jako Don Quijote.

Ale teď, možná tím, že mám kolem sebe najednou spoustu lidí, kteří mají psychiatrii minimálně stejně rádi, jako já, mám najednou znovu trochu energie snažit se náš obor ukázat jinak, v lepším světle, a přesvědčit aspoň pár lidí, že psychiatrie má své právoplatné místo v medicíně. A že je to obor, kde se lidem dá skutečně pomoci. A taky, co je neméně důležité, že se nemusíte bát k psychiatrovi jít, když budete mít nějaký problém. Že to je vlastně úplně stejné, jako byste šli na ORL nebo ke gynekologovi. 

Že to není nic, za co byste se měli stydět.

Velice často slýchám názor, že nejsme doktoři. Vůbec nerozumím tomu, z čeho tahle myšlenka vychází. A jaká je podle těchto lidí tedy definice doktora. Já osobně, stejně jako kterýkoli jiný psychiatr, mám vystudovaných šest let medicíny, prošla jsem všemi obory, od anatomie, až po chirurgii a udělala všech pět státnic, tudíž jsem splnila podmínky pro to, abych měla před jménem titul MUDr., což pro ty, kteří neví, co to vlastně znamená, je medicinae universae doctor, tedy doktor medicíny.

A věřte nebo ne, v těch oborech, kterými jsme za studium museli projít, byla i psychiatrie. A byla tam proto, že má v medicíně své místo. Úplně stejně jako třeba interna nebo patologie.

A proč tedy nejsem doktor? Dělám úplně stejné věci, jako moji spolužáci, kteří pracují v jiných lékařských oborech. Vyšetřuju pacienty, píšu do zdravotnické dokumentace, ordinuju léčebný režim a léky, překládám pacienty na jiná oddělení a propouštím je, když se jejich zdravotní stav natolik zlepší, že můžou domů. Zároveň s tím, se postupně budu připravovat na atestaci a plnit podmínky, abych ji jednoho dne mohla získat. Stejně jako všichni ostatní lékaři.

Ať mi tedy někdo řekne, čím se moje práce liší od těch doktorů, kterým já údajně nejsem.


Druhá věc, se kterou se hrozně často setkávám je ta, že psychiatři umí jen nasadit prášky a to je to jediný, co vlastně dělají. Přijde mi, že tohle tvrzení si ale trochu odporuje s tím prvním, že nejsme doktoři. Protože když nejsem doktor, jak můžu nasazovat nějaký prášky? 

No nic. 

sobota 12. srpna 2017

Blýskání na časy

Tento týden utekl tak strašně rychle, že jsem se ani pořádně nestačila vzpamatovat. Už se pomalu začínám ve svém novém zaměstnání zabydlovat, mám své vlastní pacienty a začínám chápat věci, které mi na začátku připadaly totálně nejasné a nenaučitelné. Až mě překvapuje, jak rychle jsem se dokázala jakž takž přizpůsobit.

Je pravda, že mi do karet hrají některé okolnosti, které nejsou úplně běžné. Třeba to, že se naše akutní oddělení momentálně na pár dní změnilo zpět na chronické, vzhledem k tomu, že máme kvůli jisté infekci karanténu a nemůžeme nikam odesílat pacienty, ani žádné nové přijímat. Takže naše osazenstvo teď tvoří více méně stále ti stejní lidé.

Pro začátečníka naprosto ideální stav. Nikam se nehoníte a zároveň máte možnost proniknout k pacientům tak nějak blíž, než když jste akutní oddělení, kde se vám vaši svěřenci cyklí daleko větší rychlostí.

Kromě toho, že stále trochu bojuju s léky, i když musím říct, že je to už lepší, můj největší úkol teď je, učit se reagovat. I v tom je znát určitý pokrok, oproti začátku, a nejen tím, že už vím daleko víc informací, ale i tím, že se otrkávám. A učím se lidem trošku míň věřit. Hlavně těm, kteří mi neustále dokola opakují, že oni by mi nikdy nelhali.

Nezlobím se, když to pak udělají. I opakovaně.

Často si potom čtu jejich příběhy, mnohaleté, někdy i pár desetiletí staré, všechny předchozí hospitalizace a slova, která používali dřív a kterými se snaží mnohdy zapůsobit i teď, leckdy dokonce i těmi stejnými. A je mi trochu smutno. Smutno, že jsem zase v pozici dalšího z řady naslouchajících, kteří je vyslechnou, ale pravděpodobně nepomůžou. Někdy si naivně někde v koutku duše říkám, že třeba zrovna tahle hospitalizace bude jejich poslední. Že teď, po třiceti letech boje, třeba konečně zvítězí. Ale něco mi říká, že zrovna v tomhle případě to tak pravděpodobně nebude.




Tak se snažím aspoň provázet.

Povídat si. O spoustě věcí. S některými jen tak o životě. Někdy zabrousíme do minulosti, skoro na dosah věcí, které se napoprvé strašně těžko chápou. Často je pak musíme odložit. Na další den, nebo i týden. A někdy zůstáváme v přítomnosti a jen tak brouzdáme tím, co se děje kolem.

čtvrtek 10. srpna 2017

Nad ránem

Poslední dobou jsem taková vláčná. Jako jízda vlakem s krajinou za oknem. Kdy nejste vlastně součástí ani jednoho. Nepatříte ani ven, ani dovnitř.

Užívám si dlouhé ranní běhy, teď víc, než když dřív. Jen té síly je míň. Vycházející slunce a Matilda Oskara Schustera ve sluchátkách. Film ve zpomaleném záběru, beze slov. Nejsou potřeba.

Vzala jsem si s sebou tak málo knih. Balila jsem rychle, tak jen ty nejnutnější. Básníky. Řádky, které mě provázely životem. Hrabě a jeho melancholický pohled na svět. Jak blízký tomu mému.

Před pár dny mi jeden pacient ukazoval svoji poezii. Byla krásná, dotýkající se přesně na těch správných místech. Stejně jako ta od Hraběte. 





Skoro každý velký umělec v sobě má kapičku šílenství. Někdy i větší. Má ji v sobě každý z nás. Jen někteří šťastlivci ji umí dobře skrýt, dokonce tak, že ji sami nikdy nenajdou. Ale máme ji tam. 

A jsme šťastní?

Doopravdy?