čtvrtek 18. ledna 2018

Jak probíhá vstupní psychiatrické vyšetření na akutním lůžkovém oddělení - na co se vás lékař může zeptat a proč

Už párkrát jsem dostala vzkaz nebo mail, ve kterém se mě někdo ptal, co může čekat, když půjde k psychiatrovi, nebo když se nechá hospitalizovat. Zatím jsem odpovídala vždy jen individuálně, ale vzhledem k tomu, že se ty dotazy množí, rozhodla jsem se na toto téma sepsat i článek. Aby se na něj dalo v případě potřeby odkázat. A myslím, že je to docela zajímavé téma i pro lidi, kteří se k hospitalizaci ani k psychiatrovi nechystají.

Pracuji na lůžkovém oddělení, takže celou dobu budu mluvit o vyšetření, které se dělá tam. Ale myslím, že i v ambulantní sféře bude ten postup dosti podobný. Takže můžeme začít.

Když ke mně pacient přichází, všímám si především toho, jak celkově vypadá, jak chodí, drží tělo apod. Je to důležité, protože některé diagnózy se dají odlišit už jen "by voko," jak jsme říkávali na medicíně. Mám to v pracovně zařízené tak, aby mezi mnou a pacientem nebyla žádná překážka, ale nesedíme naproti sobě, sedí ke mně jakoby bokem, u okraje stolu. Je to tak proto, aby nevznikala zbytečná bariéra a zároveň, aby mi třeba při psaní nekoukal do počítače. Protože pro některé lidi by to mohlo být zbytečně stresující.

pondělí 1. ledna 2018

Bilanční a maličko o předsevzetích

A je to tu. Další rok za námi. Pamatuju si, jak jsem minulý rok, ještě na starém blogu, psala článek o předsevzetí. A že jsem měla pouze jedno jediné: Být na promoci. Jako její aktivní účastník.

Měla jsem tehdy nějak měsíc před státnicí z interny, jednou z vůbec nejnáročnějších státnic, co se rozsahu i průběhu samotné zkoušky týče. A když jsem psala tohle předsevzetí, nebyla jsem si ani trochu jistá, jestli budu schopná ho splnit.

Minulý rok byl rokem, který byl asi vůbec nejzlomovější v celém mém životě. Úspěšně jsem dokončila školu, složením všech pěti státnic, získala práci, o které jsem snila už od puberty, přestěhovala se do dalšího úplně cizího města, které se za velmi krátkou dobu stalo mým domovem, potkala spoustu nových lidí, zrušila blog a znovu založila nový.

Byl to rok, který byl na jednu stranu nabitý úspěchy a na stranu druhou i spoustou tvrdé práce, zoufalstvím a dny, kdy jsem sama o sobě pochybovala tolik, jako nikdy.

Vždycky jsem byla člověk, který když se do něčeho už pustí, tak to pak neumí dělat jinak, než na dvě stě procent. Což by se mohlo zdát jako velmi pozitivní vlastnost. A taky že ano. V určitých ohledech. Ale pak se vám taky velice snadno stane, že se do věcí ponoříte natolik, že si nakonec nedáte vůbec žádný oddech. Což se stalo v mém případě. Celý státnicový rok jsem jela naplno a potom, když jsem měla mít poslední prázdniny, našla jsem si brigádu a jela dál. A pak hurá rovnou do práce. Kde jsem až do dnešního dne měla jen dva dny dovolené. Dva dny za celých pět měsíců, co pracuju.

A teprve teď, když jsem byla v práci mezi svátky, kdy to bylo opravdu náročné, mi došlo, jak strašně jsem už unavená. A že opravdu potřebuju oddech. Že když se každý den zajímáte o životy jiných lidí, často zapomenete na ten vlastní. Nebo už ani nemáte chuť ho řešit.

úterý 19. prosince 2017

"Schizofrenik, alkoholik, workoholik...to máte jedno. Člověk jako člověk, nebo ne?"

Tuhle větu na mě včera vybafl jeden můj pacient.

Jako vždy seděl ve svém klasickém posedu, lehce nakloněný dopředu, nastražený, s žoviálním úsměvem na tváři. Téhle jeho postuře jsem si už dávno dala sama pro sebe pracovní název "kdo je připraven, není překvapen," což bývala oblíbená větička jedné naší hyperaktivní profesorky na střední.

A k tomuhle muži a jeho chování naprosto dokonale seděla. Vždy připraven k akci, vyskočit a rozšafně gestikulovat nebo se pro změnu ke mně familiárně naklánět. To aby mi mohl povědět jedno ze svých mnoha životních tajemství.

Což byla mimochodem i ona v nadpisu zmiňovaná větička, kterou pronesl jako reakci na moji otázku, jak se dívá na to, co má napsané v papírech jako diagnózu. A jestli si myslí, že nějakou diagnózu vůbec má.

Pro některé lidi asi docela hloupá otázka. Představte si, že bych přišla na nějaké interní oddělení a ptala se pacienta, jestli si myslí, že je nemocný, nebo proč v té nemocnici vlastně leží. Asi by si o mně myslel svoje.

Což dělají samozřejmě i naši pacienti, ale tady je tahle otázka přeci jen oprávněnější, vzhledem k tomu, že často si lidé, kteří jsou na psychiatrii hospitalizovaní, neuvědomují, že nějakou nemoc vůbec mají. Což je vlastně taky jeden z projevů té nemoci, kterou trpí. Trochu taková Hlava XXII. Máš nějakou nemoc, ale myslíš si, že ji nemáš. Což vlastně potvrzuje, že ji máš.

středa 29. listopadu 2017

Co se u mě změnilo po nástupu na psychiatrii

Už je to nějaký ten pátek, co jsem poprvé vstoupila na pavilon, na kterém momentálně pracuju. A říkala jsem si, že by možná bylo zajímavé napsat takové krátké shrnutí o tom, co mi vlastně doteď psychiatrie dala a vzala a jestli ten fakt, že pracuju na psychiatrii nějak ovlivňuje i moje fungování mimo areál nemocnice. Rozhodla jsem se k tomu i proto, že jsem často slýchala, jak se doktoři na psychiatrii časem stanou sami pacienty. Je sice pravda, že pracuji zatím asi docela krátkou dobu na to, abych ten časový horizont naplnila, ale i tak bych se ráda ozvala s tím, jestli už se ze mě ten pacient teda stává nebo zatím ještě ne. A jak to vůbec všechno teď je.

Začla bych asi těmi pozitivy, která mi práce na akutním psychiatrickém oddělení dala a stále dává. Je to asi větší trpělivost. Nikdy jsem nebyla nějak zvlášť netrpělivý člověk, ale tady jsem se naučila být naprosto klidná i v situacích, které by mě jindy asi vytáčely. Někteří pacienti to na nás zkouší.Hledají si takové ty hranice a taky to, jak daleko jsme schopni jim je posunout. Takže opakovaně porušují to, na čem jsme se dohodli, něco slíbí a pak to nespln, vytrvale nám lžou do očí. Dřív bych asi reagovala jinak, kdyby mi někdo po sto padesáté něco slíbil a nesplnil to. Dneska jsem naprosto v klidu. A všimla jsem si, že se to přeneslo i do mého osobního života. Dokážu překousnout věci, se kterými jsem jindy měla problém.Což se už párkrát ukázalo jako velice pozitivní věc.

pátek 24. listopadu 2017

Jak je důležité míti... (se)

Chodím se skoro každé ráno projít. Vstávám hodně brzo, tak to většinou není problém. Tím chci říct, že si kvůli tomu nemusím přivstávat. To by se mi asi nechtělo. Ale když už vstanu, jak jinak naložit s časem do svítání a snídaně, kdy vstávají všichni ostatní "normální" lidi?

Můžu zůstat ležet v posteli a pokusit se (neúspěšně) usnout.

Můžu si pustit seriál.

Číst si knížku.

Vařit.

Uklízet.

Nebo se prostě můžu oblíct, vzít sluchátka, narazit čepici a jít se projít.

Poslední dobou dávám čím dál tím častěji přednost téhleté poslední možnosti.

A proč je to tak důležité?

sobota 18. listopadu 2017

Maličkosti v každodennosti...

Mám ráda podzimní večery. Voní nostalgií a starými časy, na které si nepamatuju. A ani trochu to nevadí.

Ráda sedím potmě, poslouchám písničky, které se mi náhodně spouští v playlistu na youtube, dívám se na plamínek svíčky na stole a piju teplý čaj s citronem. To je podzim, který miluju. Sladkobolný, v jednu chvíli ledově řezavý a ve chvíli druhé měkký jako plyšová deka.

Ráda si v takových chvílích čtu příběhy, romány, které mi před očima ožívají a já se do nich jsem schopná tak zabrat, že mám sem tam pocit, že jsem součástí děje. Zapomínám na všechno a na všechny okolo.

Mám podzim mnohem radši než Vánoce, Je upřímný a nenápadný. Dává o sobě daleko míň vědět. Ale je tady. Všude kolem.

Poslední dobou ráda uklízím. Přerovnávám věci. Mám pocit, jako bych si tím dělala tak nějak víc jasno i sama v sobě. Když má všechno to správné místo, mám ho trochu víc i já.

čtvrtek 9. listopadu 2017

Život už není jinakej...

Zbývá chvilka do čtvrté odpoledne. Konce mé pracovní doby. Sedím na sesterně s pacientem, který se před pár desítkami minut dozvěděl od návštěvy něco, co mu úplně převrátí život. Na nějakou dobu, možná na pořád.

Už nějakou chvíli tu takhle jsme vedle sebe na starém nemocničním lehátku. Já, pacient - teprve kluk, sotva dospělý a sestra, která by mohla být nám oběma maminkou, možná dokonce babičkou.

Venku za okny už padá tma a zpoza dveří se z oddělení ozývají klasické odpolední zvuky. Televize, šoupání nohou, vrzání křesel po podlaze a sem tam i odrazy míčku na ping-pongovém stole. Kluk vedle mě se klepe, chvíli pláče, chvíli se vzteká a chvíli jen tak sedí, zdánlivě nehybně.

Měla bych už jít domů, ale dneska cítím, že mám zůstat dýl. Zatímco čekáme, až zabere Rivotril, lék na uklidnění, který jsem mu nechala dát poté, co ani po dvacetiminutovém pohovoru jeho úzkost, zoufalství a stísněnost nepovolila, sem tam se sestřičkou prohodíme pár uklidňujících slov. Povídáme o šťastných koncích, o tom, co se stalo a nestalo. A jak to nakonec všechno vypadá jinak. S čistou hlavou.

Tohle jsou přesně ty chvíle, kdy cítím, jak je někdy těžké přiblížit se ke člověku. Naučila jsem se, že občas je nejlepším řešením všechno to na chvíli odložit. Utišit, co pálí nejvíc - úzkost, stísněnost, strach - a to ostatní nechat na později.